Rasovna v Podolí

Rasovna v roce 1910,  Světozor 15.4.1910

asovna stála přibližně v místech, kde je dnes budova České televize, poblíž křižovatky ulic Nad Pekařku a V Rovinách. Měla č.p. 37, což potvrzuje i srovnávací mapa. My jsme bydleli nedaleko, jak ukazuje další výřez z mapy. V červeném ohraničení je rasovna a v modrém náš dům s č.p. 93.  K rasovně jsem to měl skutečně coby kamenem dohodil. Pamatuji si, že ráno v šest se ozvala nepříjemným zvukem sirény a že se kolem ní šířil příšerný pach klihu a já nevím čeho ještě. Zdi rasovny smrděly  i když byla mimo provoz a sídlilo tam družstvo DEZA. To mohlo být někdy kolem roku 1958.

Kdo pohodnictví tehdy vykonával? Nebyla to funkce vytvořená z titulu městské správy. Byla to prostě živnost a její provozovatel byl nazýván pohodným, rasem, drnomistrem či antouškem. Jako prokazatelně první pohodný v podolské rasovně byl Václav Nešvara. Je to patrné z policejní přihlašky z 24.1.1872. Je vidět, že Nešvarovi žili v č.p. 37 na Dvorcích v Podolí nad Pekařkou již v tomto roce. Přitom v té době zde budova rasovny, v podobě jak jsme ji znali, nemohla stát, protože zařízení pro likvidaci mršin »kafilldesinfektor«, byl poprvé použit až v roce 1882. Otec rodiny, Václav Nešvara, má zaznamenáno v rubrice povolání "gem. Buchhalter und Wasenmeister" tedy něco jako účetní a pohodný. Narodil se v roce 1848 a se svou ženou Josefou, rozenou Raifandovou narozenou v roce 1851 měl devět potomků. Jejich syn Rudolf Nešvara, narozený roku 1872, později, na přelomu 19. a 20. století, postavil na svou dobu jistě moderní »Kontumační a thermochemickou ničící stanici«. To potvrzuje zápis v adresáři z roku 1910, kde se dozvídáme, že rasovnu "na Dvorci 37" provozoval Rudolf Nešvara a že měl na Vyšehradě (tehdy Praha VI.) v ulici "V Pevnosti 10" stanici kontumační. Tam byla ta vyšetřovací vazba pro psy, jak o ní píše Kisch: Tři dny byli ubytováni ve » vyšetřovací vazbě« v úschovné a kontumační stanici pro chycené psy, jež je na Táborské říšské silnici mezi oběma nepopsatelně krásnými vyšehradskými branami, a zde mohli je jejich majitelé ve třech dnech zapravením pokuty vykoupiti. Pokud tak majitelé neučinili, pes byl utracen a zpracován v podolské rasovně. Krom toho pohodnictví v tomto roce provozovali v Praze i další pohodní - Černý Josef, Fliegrová Marie a Neuberg Antonín. Ale ti jsou zatím mimo okruh našeho zájmu. Václav Nešvara povolání zdědil po své otci Antonínu Nešvarovi, který koncesi získal někdy kolem roku 1860 a povolání pohodného vykonával v kontumační stanici, která tehdy byla hned za nově postaveným Rudolfinem v Sanytrové ulici [dnešní 17.listopadu]. Václav Nešvara zemřel 19.11.1888 a jak jsem podotknul, jeho nástupcem byl  syn Rudolf. Ten postavil na počátku 20. století za více jak 50 000 korun novou a ve své době moderní kafilerii. Podrobnou historii likvidace mrtvých zvířat v Praze a popis celé, tehdy moderní technologie Nešvarovy kafilerie, zveřejnil Světozor dne 15.4.1910 v článku Jaromíra Peška: V pražské stanici thermochemické.

Dokud se Praha nezačala rozrůstat a na stráních Pekařky nezačaly růst nové vilové domy, rasovna nevadila. Že s tím byly velké starosti již v roce 1934 dokazuje tento článek v Národních listech ze dne 17.2.1934, kdy se již uvažovalo o odstranění stavby. Takže konečně téměř po dvaceti letech od napsání tohoto článku s tím něco radnice udělala a z rasovny přestal vycházet těžký, mastný a smradlavý kouř. Její definitivní konec nastal výstavbou objektu tehdejší Československé televize na Kavčích horách, kolem roku 1970.

 

     

Jaromír Pešek: V pražské stanici thermochemické. Světozor 15.4.1910

 

U ANTOUŠKA, POHODNÉHO.

Egon Ervin Kisch

 Zrovna za půl hodiny, když je již člověku protivno procházeti nekonečnou Benešovou ulicí na Pankráci, oddělují se telefonní tyče napravo a dlužno říditi se dle nich. V ulici Třebízského vidíme k nemalému úžasu, že místa, kudy jsme před tím prošli, byla velmi vyspělé velkoměsto. Totiž poměrně. Polní cestou jdeme dále k Dvorcům. Sníh je bílý jako šaty drůžiččiny, kdyby byl aspoň také po kolena volný. I stužky na tomto šatu svatebním jsou zbarvení neslohového: hnědé stopy kol vozů, jež proměnily sníh v bláto. 

Konečně přicházíme k »božím mukám«, na nichž je zřejmě vidět, že před lety byly zeleně natřeny. V modrém výklenku stojí malilinká, pozlacená soška Jana z Pomuka. Vpravo a vlevo od sloupu jsou domy. Vlevo je malá, rozpadlá usedlost, vpravo řada dlouhých budov, k nimž přiléhá ohrada. Člověk by považoval tuto usedlost za selský statek, ale široký komín vyvrací tuto domněnku. Ale továrna to také není. Štěkot psů, který se odtud ozývá, zvěstuje, že je zde pražská pohodnice, »thermochemícká ničící staníce«. 

Na dvoře je jakýs mladík. Vysoké boty a na kabátě připevněný modrý emailový štít s nápisem: »Kontumační a thermochemická staníce« i jeho zevnějšek jsou odznaky jeho hodnosti: máme před sebou jednoho z oněch mistrů v metání lasem, kteří však neprovozují svoje umění v prérii divokého západu, nýbrž v ulicích pražských, a nikoli na buvolech, nýbrž na psech. 

Táži se pomocníka pohodného po jeho pánu, a brzy stojím před panem Rudolfem Nešvarou, pražským drnomistrem. »Antouškem« jmenuje ho lidové rčení, neboť před šedesáti lety pomocník jednoho z jeho předchůdců v úřadě pan Antonín Šek stal se populárním tím, že jeho příjmení je zároveň koncovkou českého zdrobnělého jména. Přednáším panu Antouškoví-Nešvaroví svoje přání, abych si směl prohlédnouti »ničící stanicí«, a brzy nastupujeme okružní pouť budovami. 

Nejdříve otvírá pan Nešvara dvéře daleko roztaženého psince, kde je čtyřicet kotců pro psy. Zuřivý štěkot zní odtud: Morituri te salutant! (»Ti, kdož mají umříti, tě pozdravují!«) Jsou všichni »morituri«, ti krásní foxové s drsnou srstí, elegantní chrti, komičtí pudlíci za »švédskými záclonami«. Tři dny byli ubytováni ve »vyšetřovací vazbě« v úschovné a kontumační stanici pro chycené psy, jež je na Táborské říšské silnici mezi oběma nepopsatelně krásnými vyšehradskými branami, a zde mohli je jejich majitelé ve třech dnech zapravením pokuty vykoupiti. A však ti toho neučinili, a nyní psi propadli smrti. Snad štěkají tak zuřivě, protože věrná zvířátka jsou rozhořčena nad nevěrou svých pánů, snad štěkají tak zuřivě, poněvadž vědí, že musí zemříti smrtí nezaviněnou, snad štěkají tak zuřivě, protože se zlobí na nerozum lidí, kteří tyto krásné exempláře psí rasy bezúčelně popravují, místo aby je prodávali. Zítra musí umřít. 

Výstřel z krátké pušky vypálený z nejbližší blízkosti, a druh člověka, od člověka opuštěný, válí se ve své krvi. Anebo - dělá se to u menších psů - rána sekerou do hlavy, a je po psím životě. Zdá se, jako bychom slyšeli spolu bolestný tón v zuřivém štěkání, vytí, kňučeni a hafání. 

Odcházíme ze smutného psího žaláře. Venku na dvoře skáče několik psů - mezi nimi skvostný, čistokrevný bernardin, jménem »Cyrano« lichotivě  na pana Nešvaru. To jsou psi, kterým dal milost a patří k personálu pražské rasovny. Lichotivě tulí se ke kolenům svého pána, kata příslušníků jejich rodu. Zdá se, že neznají citu solidarity se svými vězněnými či popravovanými kamarády - tito psi. 

Pokračujme v obchůzce; nyní jde se do místností, sloužících účelu ústavu, totiž ničení zvířecích mrtvol bez nebezpečí a bez zápachu. Vcházíme nejdříve do pitevního sálu, kde mrtvoly jsou stahovány a rozsekávají se denně sem docházející zabavené kusy z jatek a tržnic. Kusy házejí se otvorem kotlovým, umístěným ve zdi, do jakéhosi přístroje, který stojí u zdi v sousední strojovně. Tento přístroj je tak zvaný »kafilldesinfektor«, vynalezený od ředitele antwerpských jatek De la Croixe a vyráběný poprve v Německu roku 1882 firmou »Rietschel a Henneberg« v Berlíně. 

Bratr pana Nešvarv je zde při práci. Zdá se, že je technickým ředitelem podniku. Je-li přístroj naplněn, zavírá jej neprodyšně a zavede pak mezi dvojité stěny nádržky páru o pěti atmosférách. 

Tím nastává vysoušení masitých částí, a tekutina. odtékající řešetovitým dnem, je vtlačována párou, vyvíjející se v recipientu, do druhého válce. Teď vystaví se přístroj po šest hodin teplotě sto padesáti stupňů, čímž všecka ještě zbylá tekutina a oddělený tuk vtlačí se parou do recipientu, zachycovače. Z tohoto zachycovače dostává se tuk do přístroje pro odlučování tuku, stojícího vpravo od »kafilldesinfektoru«, klihová voda pak teče do zhušťovacího přístroje, stojícího na levé straně desinfektoru. 

Obsah nyní skoro suchý a bez zápachu dopravuje se nyní do obrovského stroje, stojícího uprostřed pitevního sálu: to je Podewilsův bubnovitý mlecí přístroj na sucho, v němž zbytky masa rozemílají se na »zvířecí moučku«, jemný prášek, který se prodává jisté továrně na umělá hnojiva na Pankráci. Větší kosti rozemílají se v jiném přístroji na kostní moučku - rovněž hnojivo. Hydraulický lis, který tlakem čtyř set atmosfér může zvířecí moučku slisovati do kulatých koláčů, není v užívání. Kdežto v Německu jsou tyto koláče ze zvířecí moučky užívány hojně jako krmivo, v Praze nezdomácněly, přes to, že obsahují mnoho proteinu. Mimo to jsou v strojovně v chodu: mohutný ventilátor, přístroje k sušení a čerpadla. 

Ke strojovně přiléhá kotelna s parním strojem o šesti koňských silách a parním kotlem o 12 metrech výhřevné plochy. Za kotelnou je skladiště tuku, kde jsou velké sudy plné zvířecího tuku. Po úzkých schodech dostaneme se do sušárny koží a skladiště zvířecí moučky - jsou to prostorné místnosti na půdě, kde uprostřed proráží střechu široký červený komín. Na zemi leží hnědé vrchy, které vypadají jako navršená ornice, to je zvířecí moučka. V jednom koutě je vysypán žlutý prášek, to je kostní moučka. V jiném koutě leží kosti. Sáhne-li se na ně, rozpadají se v ruce. Jsou odtučněny, odklíženy, sterilisovány. 

Pochůzka je skončena a pan Nešvara zve mne do svého bytu. Procházíme pokojem, kde jeho nejmladší synáček hraje si na zemi se psem - to je zde nejlacinější hračka. Potom mluvíme o odboru. Pan Nešvara zná zcela podrobně dějiny pražského pohodnictví, vždyť je to z části historie jeho vlastní rodiny. Jeho dědeček, který v městských listinách nejmenoval se ještě »Nešvara«, nýbrž »Neschwara«, i jeho otec byli drnomistři, svého nejstaršího syna, nyní sekundána, chce pan Nešvara nechat studovat zvěrolékařství. S povolání pohodného dávno byla sňata ona »zlopověstnost«, která před stoletími bránila jeho příslušníkům, by se ženili s dívkami počestnými, by měli přístup do cechů, do stavu vojenského, by jim byla udělována čestná místa, a nařizovala, by toto povolání bylo dědičné. Ale dosud ještě přechází dobrovolně toto podivné řemeslo s otce na syna. 

Pan Nešvara zná dějiny svých předchůdců i za řadou svých vlastních předků. Ze zásuvky vyjímá zažloutlou listinu: toť výsadní list, jímž Marie Terezie dovoluje rasům a jejich dobrovolným pomocníkům oženiti se s dívkou měšťanskou, ovšem s podmínkou, že tito mužové vzdají se dříve svého povolání. Byl to jistě vysoce důležitý dokument »anno dazumal«, neboť je podepsán od knížete Egona Fürstenberga a od Jana Amverse »ad mandatum Sacro-Caesareae Regíaeque Majestatis ex Consilio Regii Gubernii« (z rozkazu svatého císařského Veličenstva na radu král. gubernía). 

Úřad rasův byl v Praze vykonáván od kata ­ popravování k smrti odsouzených lidí stavělo se na tutéž úroveň jako »odstavených« zvířat. Roku 1860 byla služba katovská sestátněna, pohodnictví však nikoliv. Koncesi k provozování řemesla drnomistrovského dostal pro části na pravém břehu vltavském A. Nešvara, děd nynějšího majitele, pro levý břeh J. Jeřábek, jehožto úřad nyní vykonává bývalý strážník jménem Josef Černý v kontumační stanici Tejnce u Břevnova. 

Nešvarové provozovali dříve svoje povolání v ulici Sanytrové u Rudolfina, na místě, kde je nyní české akademické gymnasium. Pan Nešvara vypravuje o medicích, kteří za jeho mládí chodívali do této pohodníce, aby zde konali na zvířatech různé pokusy. 

»Naši nejčastější návštěvníci z tehdejší doby jsou nyní profesory na lékařské fakultě,« - dodává k tomu pan Nešvara. Na moji otázku, zdali zvířata případně předávají se ústavům universitním k účelům vivisekčním, odvětil pan Nešvara záporně. Jenom při zvláště zajímavých případech vyžádají si fysiologické ústavy materiál, nemají-li ho samy. Ale to se nestává skoro nikdy. 

Dále začal pan Nešvara láti na svůj obchod. 

Zřídil prý thermochemickou stanici dle říšskoněmeckého vzoru nákladem 50.000 korun, takže je možno nejen hygienické ničení všech zdechlin, ale také jejich zpracování. Ale přepočítal se. Materiálu je skrovně, možnost zužitkování je ještě skrovnější. Z pokut, zaplacených za vyplacené psy, dostane třetinu, asi tři tisíce korun ročně. Z toho nemůže krýti výlohy provozovací. Na ničení zdechlin ­ mezi tím ročně asi tisíc psů - musil by každoročně dopláceti částku třiceti tisíc korun, a proto namáhá se již devět let, aby byla mu poskytnuta od obce subvence. Ale jeho žádosti byly bez odůvodnění odmítány. I jeho návrh, aby jako v jiných městech bylo odstraněno nucené zavádění psích košíků a směli se chytati a ničiti pouze ti psi, kteří pobíhají bez psí známky, neměl výsledku. Zužitkování psích zdechlin se nevyplácí, a koně, kteří tvoří vydatný materiál k zužitkování, nedopravují se sem skoro nikdy od té doby, co kvete koňské uzenářství. Tak octlo se pohodnictví doslovně na psu. 

»Nuže, proč provozujete tedy svoje řemeslo, musíte-li opravdu tolik dosazovati?« ptám se. 

»Také toho nechám. Mám již návrh, abych proměnil podnik v továrnu na barvy, a udělám to.« 

Chybělo ještě, aby pan Nešvara k svému nářku dodal Faustova slova: »Žádný pes by to déle nevydržel«, a bylo by třeba věřiti trápení tohoto odborníka. Ale takto člověk neví, mínil-li to se svým rozhodnutím tak vážně, zdali skutečně tento ústav  bude brzy patřiti minulosti, bude-li následovati lepší či horší a jak v budoucnosti bude psímu živobytí v Praze dělán konec.

 
 

Srovnávací snímek mapy z roku 1920 se současností, kde je křižovatka ulic Nad Pekařkou a V Rovinách.

V červeném oválu je podolská rasovna č.p. 37 a v modrém dům rodiny Šerákových č.p. 93. Mapa 1914

     

Policejní přihlášky rodin Antonína *1809 - †1894; Václava * 1848 - †1888 a Rudolfa Nešvary * 1872. U všech je uvedeno povolání Wasenmeister - pohodný

Národní politika z 21.11.1888 přináší zprávu, že 19. listopadu 1888 zemřel Václav Nešvara, správce kontumační stanice ve Dvorcích.

     

Kontumační stanice na Vyšehradě v ulici "V Pevnosti 10", kde byla tzv. vyšetřovací vazba pro psy.

 

Rasovna za Rudolfinem. Zde provozoval živnost pohodného Antonín Nešvara, jehož syn Václav měl kontumační stanici nad Pekařkou. Že byla v čísle popisném 75 dokazuje výstřižek z Národní politiky ze dne 31.12.1884, kde je nám sdělováno, že v kontumační stanici byl umístěn automat pro ohlašování požárů. Mapa je z téhož roku.

Národní listy 17.2.1934. Již tehdy se jednalo o ukončení provozu rasovny. To se ale podařilo až za dalších dvacet let.

Rasovna před zbouráním, rok 1966. V pozadí již probíhá stavební ruch na staveništi Československé televize. Převzato z blogu Vencovy pindy

O něco později než předchozí snímek, "Kavky" zase o něco narostly. Převzato z blogu Vencovy pindy

Uzenářství Jana Bulana v Kaplické 323 a průhled ulicí Na Vrstvách směrem k dnešní České televizi. Na obzoru, nad těmi lidmi se rýsuje mezi stromy budova rasovny a nad ní její komín  (asi 30. léta 20. století). Popisek i obrazek z http://www.facebook.com/vysehradskej.jezdec .

Převzato z Vyšehradskej.cz, kde je uveden zdroj sborník Budujeme nové Podolí, 1946. Jen ta boží muka před rasovnou již nepamatuji, stejně jako tu  usedlost se studnou, která stávala jižně od rasovny. Ale na ten "smeťák" v popředí si pamatuji naprosto jasně.

Tady vidíte, jak je lidská paměť vrtkavá. Ještě než jsem objevil fotografie rasovny, pokusil jsem se ji namalovat podle toho, jak mi uvízla v paměti. Inu téměř šedesát let již uplynulo, co jsem se tudy proháněl na kole. Cesta vedoucí přímo od místa pozorovatele vedla na Kavčí hory nad tehdejší cementárnu. Vpravo byste došli na Děkanku a do Nuslí. Vlevo byste došli po padesáti metrech na křižovatku a z ní rovně na Pekařku a vlevo kolonkou kolem domu družstva Klid ke konečné trolejbusu č.55 a autobusovému nádraží na Pankráci . Za pozorovatelem vede cesta do dnešní Hvězdovy ulice. Velká trojlodní [ve skutečnosti čtyřlodní] provozní budova, které dominoval komín, sousedila vpravo s vjezdovými vraty a menším objektem takzvané Mastičkárny. Název naznačuje, co se zde asi z tuku zvířat vyrábělo.