Zaniklé živnosti a obchůdky

emědělci

Nejvíce Libočáků bylo ještě nedávno, před nějakými sto lety, zaměstnáno v zemědělství. Vždyť tam, kde je dnes skladový areál, kasárny, sídliště Dědina, a domy kolem dnešní Evropské od Vokovic až k letišti, to byla samá pole. Neexistovalo ani letiště. I zde se pěstovaly brambory a obilí. Poslední zbytky zemědělské činnosti lze sledovat už jen podél Evropské poblíž Šestákovy skály a kolem letiště. A v Ruzyni potom okolo mohyly na Bílé Hoře. To je vše. Žalostně málo a zemědělské půdy stále ubývá a dál si v zájmu okamžitých zisků podřezáváme větev. Pohrdáme s dědictvím, které když prošustrujeme, nikdy znovu nenahradíme.

Není to tak dávno, kdy u každého domku byla králíkárna, chlívek s kozou a prasátkem. Není to tak dávno, kdy v libockých statcích bučely krávy a po cestách hrčely vozy tažené koňmi. Na samostatných stránkách naleznete mnoho těch domků a jejich majitelů, povětšinou drobných zemědělců, ale také velké grunty, kde hospodařili na většině okolních polích ti nejlepší sedláci. Zde si připomeňme: ●Šestákův statek Č. p. 7 ●Libocký dvůr, Durasovi Č. p. 10 ●Rusovi Č. p. 11 ●Kozákův statek Č. p. 12 ●Tučkův statek Č. p. 13 ●Bubníkovi Č. p. 14 ●Holečkův statek Č. p. 17 ●Největší Šestákův a Kubrův statek Č. p. 18 ●Kučerovi Č. p. 36.

Poslední zbytky zemědělské činnosti okolo ruzyňského letiště. Fotografováno od mohyly na Bílé Hoře, kde je rovněž jedno z posledních polí.

Další fotka od mohyly na Bílé hoře, kde uprostřed zástavby je obhospodařováno jedno z posledních polí. Jak dlouho může toto místo odolat dravým developerům?

Podél Evropské je travnatý pás s keři a za ním pole  táhnoucí se od Šestákovy skály skoro ke křižovatce Evropské s Pražským okruhem na Dlouhé míli. I zde je velké nebezpečí, že tu nakonec budou stát skleněné a přesvětlené paláce. Už zazněl pokrytecký názor, že je nedůstojné, aby Praha vítala návštěvníky cestující z letiště jen travou a keři. 

... Na druhém místě se naše obec vyznačovala výrobou řetězů a udidel. Proto byla kovadlina slyšet v obci po celý den. Říkávalo se jim řetízkáři nebo také cvokaři. Bylo to řemeslo dědičné, přecházelo z pokolení na pokolení a v těchto dobách bylo velice výnosné [více na s. 17]

Živnost řetězokovářská ve zdejší obci v hojné míře provozována, byla původně zanesena do obce - Malobřevnovské - snad Bílé Hory na počátku let sedmdesátých 18. století Janem Vaňkem ze Zelené Hory - místní obec Klášterné Hory, který se tam byl přistěhoval. Odtud teprve přenesena na počátku 19. století jeho synem do Liboce, který se do zdejší obce přiženil. Výroba řetězů byla s prvopočátku rázu primitivního, takže staré železo muselo býti vykováváno na železo okrouhlé, načež toto za tepla v články ohýbáno a pak teprv v řetěz svařeno. V primitivní této formě udržela se výroba ta do r. 1858, po kterémž roce rozmachem velkoprůmyslu železářského a zdokonalením strojů, počali výrobě řetězů nastávati lepší časy, jelikož započato s vyráběním válcovaného železa ve drát, čímž jednak vzhled řetězů se zlepšil ježto odpadla dosti obtížná práce s vykováváním okrouhliny na způsob drátu, čímž také výroba řetězů stoupati začala. [více na s.40, 41, 41a]

V roce 1895 bylo založeno Společenství řetězokovářů, které čítalo na 40 živnostníků, 48 dělníků a 16 učňů. Společenstvo si také pořídilo parní "pucovačku" - "šajrovačku" ve které se řetězy čistily a leštily. Stála na pozemku truhlárny  pana Josefa Herycha u č. p. 33 a využívala přebytečnou páru, kterou pan Herych řetězokovářům zdarma poskytoval. Původně se řetězy čistily v sudech, vzájemným třením. Sudy  se otáčely ručně pomocí převodů a kliky. Později se do sudů přidávaly kameny nebo dřevo a tím se dosahovalo lepších výsledků ve vzhledu řetězů.

Řetězokovář Josef Kindl (*1858 - †1937) s manželkou Dorotou (*1859 - †1917) z čp. 83.
Ten levý obrázek poslal na haličskou frontu jednomu ze svých pěti synů, a ten se s ním bohudík šťastně vrátil domů.
Přispěla paní Věra Matlová

líkaři

druhá, hodně rozšířená živnost byli libočtí mlíkaři. Měl bych sice psát správně mlékaři, ale mně se líbí ta nespisovná varianta jednak proto, že ve starých dokumentech byla často používána a jednak proto. že ta spisovná s tím "é" je taková mečivá a nelibozvučná. Všechny ty rodiny byly vždy finančně silné a všeobecně se jim říkalo "páni cmrdaři". Tento obchod byl také úzkostlivě chráněn. Jejich dcery se provdávaly výhradně za hochy z téhož povolání a proto mlékařský obchod u nás byl vlastně samé příbuzenstvo [vice na s.17,18 ].  V čem ta živnost spočívala. Mlíkaři  vyjížděli do okolních zemědělských usedlostí a od sedláků vykupovali mléko. To pak druhý den časně zrána ve 2 -3 hodiny rozváželi po Praze. Byliť tehdy jediným zásobitelem Prahy mlékem. Konec jejich éry nastal zprovozněním hostivické mlékárny a   zákazem prodej neošetřeného mléka v roce 1935.

V pozůstalosti pana †JUC Mareše se dochovalo i několik hezkých fotografií a poznámek, tak se s Vámi o ně podělím. 

Libočtí mlíkaři zajížděli pro mléko do statků hostivických. Zde stojí u hostince "U koruny", jinak "Na nové"zvaného. Vlevo u vozu mlékař Josef Veselý, vedle něho stojí bělohorský sedlák Piskáček. Muž s holbou piva hostivický sedlák Václav Kubr a bílého koně řídí Karel Červený z Liboce.

Rod mlékařů z Liboce. Anna a Antonín Holečkovi, Liboc, V domcích 12 [č.p. 25] Sedící: Jaroslav - syn, pozdější pokračovatel v obchodování s mlékem, Anna jeho matka, Antonín jeho otec. Stojící zleva: další synové  František Holeček v uniformě c. a k. armády, Josef, Antonín a přítel Šofr v uniformě dragouna. Na druhé fotografii je Jaroslav Holeček se svým koněm a mlíkařským povozem.

Že obchod s mlékem byl rentabilní svědčí to, že si Jaroslav Holeček mohl  později pořídit v rámci modernizace i automobil.

Mlékařství Vlkovi č.p. 47 v ulici U Studánky, dnešní Úzká.

edníci

Další rozšířenou profesí v obci byli zedníci. Podíleli se na soukromých stavbách statků, rodinných domků, dílen, ale i na stavbách prospěšných veřejnosti. Podívejme se na několik fotografií, které dokumentují jejich činnost:

Výstavba Sokolovny č.p. 156 v roce 1896 nebo 1897

Před rozestavěnou Sokolovnou č.p. 156

Hotová hrubá stavba Sokolovny č.p. 156 asi rok 1897

Bohužel není známo, kde je ten dům. Může to být Liboc, Ruzyně, Vokovic, Břevnov. Nepoznává někdo ten dům třeba podle fasády?

Č. p. 67, rok 1910 - 1911; libocký zedník pan Zajíc opravuje Salačovu kovárnu

Stavba domu pana Josefa Šímy v Ruzyni č.p. 132, dnešní ulice Stochovská, někdy na počátku 20. stol. V pozadí je vidět obora "Hvězda". Dům v pozadí je na dnešní Ruzyňské, asi č. p. 91.

Výstavba rodinného domu v Braškovské ulici č.p. 312 v roce 1934.....

... a aktéři stavby před zahájením a konečný výsledek po třech měsících  (!) od zahájení.

V závěru kapitoly o zednících si připomeňme i libocké stavitele. Asi nejznámější byli Josef Ruprecht *29. 1. 1855 - †9.4.1916 - mistr zednický a libocký starosta z č.p.44. Dalším byl Jaroslav Hloušek *15.10.1897 z č.p. 19, syn zedníka  Antonína Hlouška *1865.

Zleva: Josef Ruprecht se svou druhou ženou Marií v roce 1898;  Antonín Hloušek, zedník s ženou Antonií a jejich syn Jaroslav 

Rovněž velmi staré řemeslo. I když jich v Liboci nebylo tolik jako třeba kovářů, byla to živnost pro blaho obyvatel celé obce nepostradatelná. Nejstarší nalezený záznam o této živnosti je zatím v č.p.26 z roku 1773. To zde žil řezník Jan Fridlovský. Další je z   č.p. 30 kde v roce 1774 působil řezník Antonín David, který svou živnost později v r. 1777 měl v  č.p. 8 . Několik generací řezníků bylo v č.p. 15; v roce 1796 je to Jan Svoboda, 1826 Josef Kačaba a v roce 1908 Antonín Tůma. V roce 1862 v č.p. 16 působil řezník  Václav Halík, a  v hostinci "U Švarců" č.p. 31 byl v roce 1889 řezník Josef Tůma. někdy po první světové válce bylo podle pamětí pana †Mareše mladšího  řeznictví pana Kresy v č.p. 279 . V novodobé historii podle vzpomínek pamětníků to byla řeznictví pana Dolejše v č.p. 124; v č.p. 175 měl řeznictví pan Brožek, v č.p.291 pan Hampl, v č.p. 306 pan Nohavec a v č.p. 374 pan Samek. Jeden čas bývalo řeznictví i v č.p. 292, kam chodili nakupovat i obyvatelé nedalekého, nově vybudovaného sídliště Petřiny.

A na závěr jedna záhada. V pozůstalosti pana †JUC Mareše, v kartonech o Liboci je i jedna fotografie řeznictví pana Bedřicha Očenáška. Bylo asi někde v Liboci nebo v nedaleké Ruzyni, Vokovicích, Veleslavíně či Břevnově. Nenapadá Vás někoho, kde by to mohlo být někdy počátkem 20. stol. foceno? Tak to už neplatí. Záhada je totiž objasněna příspěvkem paní Zdeňky Kovářové:

Pan Beřich Očenášek s pěstěným knírem otočeným pěkně nahoru je uprostřed nad tím pánem v klobouku  .

Pan Bedřich Očenášek, hostinský a řezník v Ruzýni,

tak zní nápis na náhrobním kameni na ruzyńském hřbitově pod ulicí Karlovarskou u bývalé formanské cesty, v r. 1913 nazývaném hřbitov sv. Václava dle svatováclavské kaple na něm umístěné.
Alespoň tak je to patrné ze záznamů v matrice libocké farnosti z téhož roku.

Ale zpět k panu Bedřichu Očenáškovi, kterého zmiňuje pan Jaroslav Šerák.
Inu, při pročítání výše uvedených stránek mne tato záhada zaujala… Uvědomila jsem si, že při své návštěvě výše zmíněného hřbitova, kde jsou pochováni mí předci z tatínkovy strany, jsem viděla hezky obnovený náhrobní kámen s takovým jménem… Při své další návštěvě jsem si to potvrdila a konkrétní výsledek je tady:

 Dobroš, CC BY-SA 4.0, via Wikimedia Commons

Při dalším hledání a pátrání vyplynuly další skutečnosti: ve Farním věstníku úředním pro farnost libockou 1908, konkrétně ze dne 1. dubna 1908, strana 2, v části Posvátné úkony (do 15. března)  je mj. uvedeno:
Křty narozených dítek v Ruzyni: Únor: 12. Přemysl, syn Bedř. Očenáška, hostinského č. 22
Tyto základní informace bylo možné získat díky krásně obnovenému náhrobnímu kameni a zde s pietou uvedených jmen a životních milníků jednotlivých osob… velké díky rodině za tuto péči.
Jak už víme, č. p. 22 měla hospoda „Na nové“ neboli také „U koruny“ zvaná, na Starém náměstí v Ruzyni. Od kdy do kdy požívala těchto názvů nevím. Ale vím, že pan Bedřich Očenášek byl zde hostinským a řezníkem a díky vyobrazené fotografii na náhrobním kameni,

Jistou „zajímavostí“ je, že v ten samý den, kdy zemřel pan Bedřich Očenášek, zemřela také paní Božena Omcírková z Veleslavína č. 27 – taktéž na stejnou diagnózu: „infiltrace tuberkulosní plic“. Její muž, pan Karel Omcírek, z Veleslavína č. 27, zemřel taktéž na tuberkulózu plic dne 15. 9. 1913. Plicní choroby v tu dobu asi tzv. „řádily“, neboť dne 20.11.1913 zemřela paní Anna Kubrová z Ruzyně č. 18 na „zánět plic“ a dne 15.11.1913 paní Marie Vondráčková z Horní Liboce č. 14 taktéž na „zánět plic“.

Jistě to pro vdovu Ludmilu, které bylo tehdy 27 let, nebylo jednoduché… kdoví, co bylo dále s živností hospody a řeznictvím… převzal ji někdo, koupil ji někdo…? To zatím nevím… ale dost možná to byl právě pan Josef Juris, který je uveden jako hostinský na jedné z fotografií v díle o zaniklých hospodách…Z náhrobku pana Bedřicha Očenáška, zde uvedených údajů a matrik vyplývá, že se narodil dne 24. 1. 1876 v Netvořicích č. 1 jako syn Františka Očenáška, souseda v č. 1.

Jisté je, že měl ještě 3, resp. 2 starší bratry, a to: †11.2.1868 mrtvě narozené dítě Františka Očenáška, zámečníka a souseda z Netvořic č. 1 a Anny, roz. Zamrazilové; *18.2.1869 syn František Očenášek; *20.10. 1872 syn Karel Očenášek a dne * 24.1.1876 syn Bedřich Očenášek (po dalších mladších sourozencích jsem již nepátrala).

Dne 29. 6. 1905, tedy ve svých 29 letech, se v Netvořicích oženil s tehdy ještě nezletilou slečnou Ludmilou Trnkovou, nar. dne 19.9. 1885 Bílsku u Vodňan č. 24. Její otec byl kamenický mistr z Netvořic č. 7.

Bílsko č. 24, rodiště Ludmily Trnkové, provd. Očenáškové

Kdy, jak a proč přesídlili do Ruzýně, jak se tehdy psalo, těžko říci…a kdoví, jakých bylo jejich 8 let vzájemného soužití a života v Ruzýni, jak se jim dařilo… jisté je, že bohužel po 8 letech pan Bedřich Očenášek zemřel.
Paní Ludmila Očenášková, vdova, zemřela dne 23. 8. 1934 ve věku nedožitých 49 let; prvorozená dcera Johanna zemřela dne 25. 8. 1987, tedy přesně v den svých 82. narozenin; syn Přemysl zemřel dne 8. 8. 1996 ve věku 88 let.

Vraťme se však ještě k dochované fotografii.

Jak víme, v patře zmíněné hospody Na Nové býval sál, ve kterém se hrála ochotnická divadelní představení. Databáze českého amatérského divadla, uvádí, že v Ruzyni působila Vzájemně se podporující ochotnická jednota Svornost, a to od r. založení 1884 do r. 1952, kdy je evidována poslední zpráva – o ukončení činnosti. Spolek ročně pravidelně sehrál 1 - 2 hry, většinou se však bohužel neuvádějí jejich názvy. Zde je několik číselných údajů:

• 1884 zednický pomocník Jan Pulec byl iniciátorem založení spolku. Spolek dostal jméno „Vzájemně se podporující jednota Svornost pro Ruzyň a okolí“ Vedle vzájemné podpory v programu knihovna a divadlo. Sídlo v hostinci Jiřího Kubra. Schváleny stanovy.
• 1890 starosta a rolník Josef Vršník jmenován protektorem a čestným členem.
• 1892 slavnost svěcení praporu
• 1894 sepsány dějiny desetileté činnosti Výnosy z divadelních představení vedle členských příspěvků se staly nejvýznamnějším zdrojem příjmů. (Názvy neuvedeny.)
• 189x s.a. zápis o rozpuštění spolku.
• 1905 Služebník svého pána (v hostinci „na Kovárně“ dne 24. dubna 1905).
• 1906 Osudný masopust (uvedeno, že se hraje v hostinci „Na kovárně“ dne 16. dubna 1906) Divotvorný klobouk (v hostinci pana Houšky 26. prosince 1906).
• 1913 režisérem František Jech
• 1917 Dvě Růženky
• 1924 Mlynář a jeho dítě
• 1926 Písmákova dcera
  1884-1952 existence spolku doložena v SOkA Praha-západ

Osoby na fotografii svým různorodým oblečením, pokrývkami hlavy a celkovým vzezřením dělají dojem jakoby to byli účinkující nějaké divadelní hry… možná se mýlím a není tomu tak, avšak možné by to snad bylo… ve středu fotografie, přímo pod panem Bedřichem Očenáškem, je jakýsi „zbojník“ v klobouku divočejšího vzezření, vedle něj dívka s kyticí (snad svatební?)v rukou, po její levé ruce šikmo dívka (vypadající jako cikánka) s rozpuštěnými vlasy, pánové v různých pokrývkách hlavy – klobouky, čepice s pery i bez, beranice, vlevo dva pánové s placatými čepicemi s kšiltem, u některých se zdá, jakoby měli pod pokrývkou paruku… úplně vpravo stojící muž s bílou páskou na levém rukávu a s levou rukou na klopě, dívající se do objektivu a vypadající jako c. k. tajný policajt z Haškova Švejka…plno dítek v krojích; z toho jedna dívka v pravé části fotografie drží v levé ruce prapor – bohužel není patrno, jaký.

Fotografie na mne dělá dojem, jakoby byla z nějakého kusu „Uherská svatba“ či něco podobného… a našla jsem, že ve fondu Národního muzea - Historické muzeum, podsbírka Divadelní sbírka, je archivována cedule společnosti Jana Hodra: Bojarova svatba /Cikánská krev/ (L. Ganghofer, M. Brociner) - místo neuvedeno, jen: Ve prospěch dámského odboru Ú. M. Š. pro Polici a okolí.
Na ceduli ze dne 16. března 1912 je mj. uvedeno:Repertoirní hra divadla „Uranie“ v Praze.
Není tedy možné, že by dochovaná fotografie mohla představovat ochotnické ruzyňské aktéry této divadelní hry…?

A tady je zmíněná cedule:

Ing. Zdenka Kovářová, Ruzyně